www.seiferos.cz

Dravci a sovy - Historie sokolnictví

(Podhajský Karel, důchodní v Litomyšli; 1930)

 

Vysoce zajímavý způsob lovu pomocí sokolovitých ptáků, k účelu tomu ochočených a vycvičených, zve se sokolnictvím. Původ má tento jistě krásný a napínavý lov v dálném východu, odkud přišel do Evropy a zde bujně rozkvetl hlavně v středověku a v začátcích věku nového.

Turecký sultán Bajazid (r. 1347-1389) měl 700 sokolníků s celým příslušenstvím. Největší rozkvět sokolnictví u nás spadá do středověku, kdy mocní páni vydržovali celé sokolnické dvory, se školenými sokolníky, koňstvem a psy.

Jaký význam sokolnictví kdysi mělo, vyplývá z toho, že Karel Veliký v sokolnictví upravil zákony a poddaným zakázal. Císař Bedřich H. (r. 1194-1250), zkušený sokolník, napsal latinskou knihu o umění sokolnickém.

Ve Francii se i duchovní zaměstnávali sokolnictvím v té míře, že zanedbávali své povinnosti, pročež jim lov ten zakázán. Baroni však prosadili své právo, aby své sokoly směli míti při sobě i při službách božích.

František I. francouzský (r. 1494-1547) měl při svém dvoře "nejvyššího nad sokoly" - Falkmistra - jemuž bylo podřízeno 15 šlechticů a 50 sokolníků. Sokolů měl 300.

Na císařských panstvích v Čechách mělo sokolnictví v r. 1606 následující platy:


Nejvyšší nad sokoly měsíčně ........ zl. 40
Na pachole ................................... zl.  5
Na slídníka (psa) .......................... zl.  6
Sokolníci na jednoho koně ........... zl. 10

Čeští sokoli bývali, podle Balbína, k lovu velmi vyhledáváni a dva bratři Burgunďané je každoročně chytali na Řípu a u Loun a dodávali je dvoru španělskému a italskému.

V 18. století pro zdokonalení střelných zbraní a pěstování štvanic, sokolnictví upadlo až u nás zcela zaniklo. Přírodní národové východu pěstovali a pěstují sokolnictví mnohde náruživě dodnes, používají i orlů k lovu antilop a vlků. Též v Anglii pěstuje sokolnictví "Old hawking club" již dlouhá léta.

V r. 1923 založen v Německu "Sokolí řád - Falkenorden" - získávající i u nás členy. Lov sokoly opětně oživil a je některými nadšenci, dnes arci více jako sport, s velkým porozuměním znovu pěstován. Je to krásná myslivecké zábava, vyžadující značných vědomostí, loveckých a ošetřovatelských zkušeností, dobrého lovce i jezdce a znalce ptáků.

Dříve bylo k sokolničení používáno hlavně sokolů stěhovavých a bílých islandských, avšak také jestřábů.

Dnešní sokolníci používají též krahujců, ostřížů ano i malého dřemlíka a velmi vzácného raroha.

Lovečtí ptáci všech druhů bývají sokolníky po celý svůj věk tříděni podle stáří, ve kterém byli chyceni.

Hnízdoš jest lovecký pták vybraný z hnízda ještě v chmýří a sokolníkem odchovaný.

Haluzník jest lovecký pták vybraný neb chycený v stavu sice již vypeřeném, ale dosud nesamostatném, krmen jsa ještě od starých.

Divoch jest pták chycený jako vylítaný, když již sám lovil a kořist uchvátil. Sokolník rozeznává divochy chycené v rouchu mladistvém a starochy, zajaté po úplném vypeření v rouchu ptáků starých. Poslednějším se říká též Hagardi. Ti jsou sice nejtíže onositelní, vydaří-li se však, pak bývají znamenitými loveckými ptáky, majíce již zručnost a zkušenost v lovu. Jinak si cení sokolníci nejvíce divocha mladšího.

Angličtí sokolníci hodnotí divochy do té míry, že doma odchované a zpola onošené hnízdonoše a haluzníky vysazují na čas na svobodu opatřené poutky a hrkálky. Vábí je pak denně k žíru po tak dlouho, až ptáci uchvátí v přírodě kořist z vlastního popudu, načež je teprve onosí úplně.

Samice dravých ptáků jsou značně větší samců, jimž proto němečtí sokolníci říkají Terzel. U jestřábů dosahuje samice váhy i dvakráte větší než samec a bývá k lovu raději používán, ač leckde i malý dravčík srazí kořist značně velkou.

Historie sokolnictví uvádí, že jeden ze sokolů Ludvíka Svatého (nar. 1215) usmrtil velkého orla před vším lovectvem. Ač družina sokola vychvalovala co "nejcennější klenot koruny", dal ho rozzlobený král ihned zabíti, protože prý se tím zachoval neuctivě ke králi ptactva.

Výcvik sokola zvaný onošení je pracný a vyžaduje značných zkušeností a znalostí zvyků a povahy dravců. Byl dříve považován za velké umění a dobře onošený pták měl velikou cenu.

Dříve byl pták k onošení určený vězněn ve tmavé komoře a po mnoho dnů i nocí, usazen jsa na pohyblivé hrazdě, houpán, aby nemohl usnouti. Ve středověku sokolům jehlou propichovali a protaženou nití svírali oční víčka, což sloužilo stejnému účelu jako ustavičné houpání. Stálým bděním znavený sokol se stal povolnějším a krotším a jsa hladov, dal se snáze přivábiti k soustu sokolníkem mu podávanému. Toto přivábení na ruku sokolníkovu bylo prvým cvikem, až postupem učení si sokol sám pro pamlsek dolétnul a sokolníka uposlechl. Dnes se mučivých prostředků nepoužívá, nebot sokol po dobrém vytrávení dá se přivábiti i bez houpání a propíchnutí víček.

Jako při každém cviku k lovu upotřebených zvířat musí sokolník přívětivým, ale rozhodným jednáním získati si důvěry svého svěřence a dovésti se vpraviti do jeho povahy.

Při počátečních cvicích má sokol na stojácích pouta a dloužec, t.j. delší řemínek, za který je možno jej přidržeti. Je-li pták vycvičen v místnosti, zvyká se na zakrytí hlavy a očí čepičkou, aby při nošení venku nebyl zrakem sváděn k neklidu a třepotání letkami. U jestřábů a krahujců se čepiček nepoužívá. Je-li však více ptáků současně k lovu neseno, mají býti vždy očepičkováni. Po sejmutí čepičky se ve cviku pokračujeve volném prostranství, přičemž se z počátku přivazuje k dloužci tenký, pevný motouz. Čepičkování vyžaduje velké opatrnosti a přesně na hlavě ptáka sedící čepičky, jinak bývá pták oškádlen a mrzut, takže si nedá čepičku ani nasaditi.

Když je lovecký pták poslušným na vábení, házívá se mu do vzduchu zpočátku usmrcený, potom živý holub s několika vytrženými brky, za kterými se pták vrhá, aby kořist uchvátil.

Tak se postupuje, až venku vypušťený pták, opatřený již jen poutky a hrkálky vrhá se samostatně na skutečou vyhlédnutou kořist a dá se od uchvácené kořisti odebrati anebo po chybném letu zpět na ruku přivábiti.

Pravých sokolů se používá hlavně k vysokému letu, ač jsou schopni uchvátiti nejen nízko letícího pták, ale i ptáka a srstnatou zvěř na zemi.

Pro krásný let bývá však sokolů používáno hlavně k uchvácení ptáků, kteří stoupají do výše, jako vran, havranů, volavek a holubů nebo prudkých letounů jako jsou divoké husy a kachny.

Jestřábů a krahujců se používá k nízkému letu na srstnatou zvěř a ptáky nestoupající, hledící se skrýti v keřích a stromech, jako straky a menší ptactvo.

Jestřáb se naučí i chytání potkanů ve dvoře, ale je též schopen vysokého letu.

Sokol udeří na kořist převážně shora, zatne drápy do krajiny ledvin mezi křídly a padá s kořistí k zemi.Sokolník jízdmo neb pěška přispěchá a podávaje sokolovi sousto odvábí ho na ruku a kořist sebere.Tento způsob uchvácení kořisti se jmenuje vázání. Jiný způsob sokolí práce je tzv. srážení. Sokol nadlétnuv kořist, udeří na ni a protkne zadními dlouhými a velmi ostrými drápy svou oběť v krajině ledvin, načež sraženou kořist nechá k zemi padnouti, aby po případě srazil ještě např. z hejna koroptví, kořist druhou. Nízce lovící jestřáb, obyčejně uchvátí kořist, aby ji více nepustil, zabořiv jí drápydo těla a váže ji, t.j. společně s ní padá k zemi.

Ostřížů, krahujců a dřemlíků, těchto obyčejně i několik současně se používá k lovu drobného ptactva. Dřemlíka a krahujce lze nejsnáze onositi.

Minula doba, kdy myslivec každého dravčíka hubil a ničil. Dnes myslivec ani nehubí, ani neničí, zjednává pouze rovnováhu mezi živočichy a nepěkné výrazy hubení a ničení v slovníku pravého myslivce nemají místa.

Staroslavné sokolnictví patří u nás minulosti a oživovací pokusy jsou jen důkazem jeho půvabu a úcty k dějinám lovectví.

Bez této úcty nebylo by lásky k přítomnosti a podnětu pro budoucnost naší ušlechtilé myslivosti.

Podhajský Karel, důchodní v Litomyšli (1930)

Zayferus nadace

(1992 - 1999)

 

Zayferus o.p.s. => Seiferos o.p.s.

IČO: 

25 55 81 02

(1999 - nyní)

Seiferos cz, o.p.s. 

(2002 - nyní)


 

Na Výsluní 1194,  Česká Třebová,  56002      |  telefon: 608 100 442/441  

email: seiferos@volny.cz

 

 

 Powered by: www.CDX-WORLD.com